Jak se dostane sůl z hory

Je bílá, bez zápachu, chutná slaně. Zřetelné vlastnosti soli nejsou nijak pozoruhodné, přesto se věda této zdánlivě nezajímavé látce odjakživa věnovala velmi intenzivně.

Církevní učitel Hilarius von Poitiers již ve 4. století prokázal, že je vizionářem. Předpokládal že, „sůl obsahuje současně element vody a element ohně, a tak že se tímto stalo ze dvou jedno“.

V zásadě měl pravdu, i když jeho přiřazení k prvkům novodobý výzkum už neprokázal. Složky kuchyňské soli, pozitivně nabité ionty sodíku (Na+) a negativně nabité ionty chlóru (Cl-), vůči sobě navzájem působí přímo dramatickými přitažlivými silami. Částečky krystalizují, jsou současně ale i extrémně dobře rozpustné ve vodě. Tato vlastnost soli se při jejím dobývání využívá již po staletí. Zatímco Keltové a Římané se v Hallstattu do hory vydávali výhradně se špičákem, prosadilo se ve středověku těžení zamokra jako nesrovnatelně elegantnější metoda.

Voda se přivádí štolami do rudy zvané Haselgebirge, sůl se tím vymývá a dopravuje z dolu v silné koncentraci jako solanka. Systém zůstal stejný, i když se dnes všude tam, kde dosahuje obsah soli v hornině potřebnou koncentraci, prosadila efektivnější technika vrtaných sond. Do sto metrů hlubokého, kolmého vrtu se umístí dvě trubky. Jednou se vtlačuje voda pod vysokým tlakem, takže z druhé musí unikat nasycená solanka. V prezentaci pod níže uvedeným odkazem je znázorněn postup výroby soli.

Salzproduktion

(4.21 MB)