Sůl jako symbol

Již po staletí zaujímá sůl pevné místo v životě člověka. Sůl platila za svatou, za dar bohů, solí se stvrzovaly přísahy a oběti. Sůl byla rovněž důležitým obchodním zbožím. Jedna z nejskvostnějších raných kultur Evropy, v době Hallstattské, se rozvinula v souvislosti se solí – solné stezky vedly přes Alpy, na jih do Itálie, na východ na Balkánský poloostrov, na sever až na Balt. Kde se vyskytovala sůl, rozkvétal obchod a doprava, rozrůstala se plavba, města bohatla a stávala se mocnými, vznikaly velké majetky. Ve středověku byla sůl nejdůležitějším obchodním zbožím vůbec.

Dar moře

Všechna sůl na této zemi je neptunského původu – pochází z moře. Jak se ale sůl do moře dostala, tak na tuto starou otázku nabízí věda víc než jednu hypotézu. Zajedno jsou vědci asi v tom, že oceány obsahují sůl odjakživa, co na zemi jsou.

Ochseniova teorie bradel, 1877

V mělkých mořských pánvích, kde je výměna vody pomalá, dochází vypařováním k velkému úbytku vody. Předpokladem pro to je aridní, tedy suché a teplé klima. Když je pánev oddělena od moře bradlem, vyschne úplně. Nad různými vrstvami hornin uloží vítr další vrstvu z jílu a slínu. Tektonické posuny zemské kůry následně vedou ke strukturálním změnám vrstev. Tak vznikající smíšená hornina zvaná Haselgebirge obsahuje 20 až 70 procent soli.

Historie těžení soli

Na „výstupech soli“ (hornina obsahující sůl, dosahující až na povrch) se občas vyskytuje pramenná solanka, kterou využívali již lovci v mladší době kamenné.

Prehistorické dobývání soli

Hallstatt je nejstarší solný důl na světě. V Hallstattu se zahájila těžba soli již ve 12. století před naším letopočtem. Do rudy Haselgebirge se ryly souběžné rýhy, a tak se těžila z hory sůl. Tato drť se na povrch nosila v pytlích z hovězí kůže.

8. století před n. l.

Doba největšího rozkvětu těžby v Hallstattu

Staří horníci nám zanechali v rudě „Heidengebirge“ mnoho nástrojů a předmětů denní potřeby, takže máme dobrý přehled o jejich zvyklostech a činnosti. Našly se špičáky z bronzu, žebříky, brusné kameny, putny a mnohé další. Osvětlení se provádělo pomocí svazků loučí, které se upevňovaly do spár skal jako pochodně. V rudě nazývané Haselgebirge zvládl rubač doby Hallstattské razit cca jeden metr za měsíc (!). Za rok vynesl jeden muž na povrch přibližně 2 000 kg s obsahem soli 40 až 70 %. To odpovídá roční spotřebě okolo jednoho tisíce rodin.

Doba Hallstattská

Kultura popelnicových polí Muž v soli

700 před n. l. začíná vlastní doba Hallstattská. V roce 1846 objevil horní mistr J. G. Ramsauer pohřebiště v Hallstattu, které dalo jméno Hallstattské kultuře i s ní spojené éře, době Hallstattské. Pojem „kultura popelnicových polí“ pochází právě z těchto nálezů pohřebišť.

Nositeli Hallstattské kultury byli válečníci a zemědělci. Obzvláště pro pozdní dobu je prokázána válečná šlechta pevnými knížecími sídly a bohatě vybavenými hroby. Jedním ze základních technických vymožeností doby Hallstattské bylo zavedení železa jako užitného kovu, nejprve většinou pro ostří mečů. Ale i bronz a technika vzácných kovů dosáhly pozoruhodně vysokého stupně. Keramické nádoby jsou vynikající kvality, ozdobeny geometrickými vzory nebo i figurálními scénami. Poblíž Dürrnbergu u města Hallein byly odkryty dva vysloveně knížecí hroby. Z jednoho pochází nejhodnotnější nález, slavná zobákovitá konvice z bronzu, mistrovské dílo techniky.

Dobývání soli ve středověku

Kamenná sůl, která vysokou měrou tvárnila historii prvního století před naším letopočtem, byla v době Římského impéria vytlačena do pozadí levnou mořskou solí, do té míry, že alpské solné doly téměř úplně zanikly. Dobývání soli v Reichenhallu, které bylo jednoznačně součástí římské historie, tedy bylo možné bez skutečného hornictví. Solné prameny se vyskytovaly například v Bad Hallu v údolí Sulzbachtal, v Hallu u Admontu nebo v Halltalu u Mariazellu. Ve všech jménech těchto míst se nachází „Hall“, keltské slovo pro sůl.

Krizový vývoj v 17. a 18. století

Solanky Hallstatt, Ebensee a Ischl sice zvládaly v 17. a 18. století rozšiřovat svoji produkci, měly ale silnou konkurenci mořské soli a „kamenné soli“ z Turecka. Tak klesla v Aussee stejně jako v Hallu v Tyrolsku produkce soli zásadní měrou. Těžké, částečně ozbrojené boje vedl Hallein v letech 1597 a 1611 s Bavorskem, které vedly k tomu, že zisky ze solnohradské produkce zůstávaly v zemi odběratelů, v Bavorsku.

Chudoba pracujících v solankách se stala příslovečnou.

„Město,“ tak napsal kolem roku 1800 hrabě Spaur o Halleinu, „kde se solí obtěžkaná solanka vaří v pěti starých, obrovských pánvích, vypadá v každém ohledu velice smutně. Černé výpary, které stoupají ze solných pánví, zatemňují denní světlo, uličky jsou úzké a domy většinou nevzhledné, na bledých obličejích obyvatel (vyjma několika dobře živených sedláků, obchodníků a úředníků) se značí bída a starosti, a je těžké se prodrat davem žebrajících žen a dětí, které náruživě pronásledují cizince.“

Dobývání solanky a přeprava soli – pánev a varna

Sůl se dobývá v dole, vyrábí se v solance. Donedávna znamenala solanka totéž co varna. Starý technický výraz „vařit sůl“ vypovídá o tomto procesu vše. Jedná se o to vyloučit z vysoce nasycené solanky kuchyňskou sůl. Nasycená solanka se vede do pánve, otevřené nádoby s co největší hladinou, poté se přivádí teplo, dokud se voda nevypaří a nezůstane samotná sůl. Největší část produkce v Halleinu opouštěla solanku v lodích po Salzachu. Obvyklým typem lodě byl takzvaný Hallasch, který zvládl přepravu nákladu soli až 15 tun. Jakých obdivuhodných rychlostí se dosahovalo, lze znázornit pomocí této trasy Laufen-Hallein-Laufen (80 km), včetně nakládky a vykládky, pouhé dva dny!

Vývoj v 19. a 20. století

19. století znamenalo pro rakouské solanky vstup do doby rozvíjejícího se průmyslu. Velké pohromy způsobené požáry (Hall v Tyrolsku 1822, Aussee 1827, Ebensee 1835), které zničily stávající pánve, modernizaci urychlily. Kromě svého významu jako ochucovadlo a konzervační prostředek byla sůl nyní používána i v průmyslu pro výrobu sody, uhličitanu sodného.

Zánik Podunajské monarchie znamenal především pro solanky Hallein a Hall v Tyrolsku dobytí jejich přirozených oblastí prodeje, jako jsou Čechy a Jižní Tyrolsko. Sotva co byly překonány roky světové hospodářské krize, byly alpské solanky ve své existenci ohroženy připojením Rakouska k Německé říši. Konkurovat obrovským dolů kamenné soli nebylo možné. Jen s námahou se podařilo zabránit uzavírání solanek.

V poválečném Rakousku dokázaly solanky nejprve tvořit zisk, ale brzy se již ukázalo, že historicky rostlá místa produkce již nevyhovují požadavkům moderního hospodářství. Z tohoto důvodu musely být v letech 1965 až 1967 uzavřeny pánevní solanky v Hallstattu a Bad Ischlu, jakož i těžba soli v Sudhüttevu v Hallu v Tyrolsku. I přes tato racionalizační opatření bylo stále těžší pracovat se ziskem. Zahájila se tvorba nového podnikového konceptu. Namísto kontrolované správy mělo nastoupit vedení provozu orientované na rozhodování podle aktuálního stavu. V roce 1979 se dospělo k realizaci: Rakouské solanky byly transformovány na akciovou společnost.